NA IVANČENĚ



   Na svatého Jiří, vylézají hadi, štíři. A taky skauti na Lysou horu, přesněji řečeno na Ivančenu, aby uctili památku zesnulých skautů. Vyrazili jsme v 7 hod celkem 4 auty. Collins vzal svůj malý autobus kam se nás vešlo 5 holek, což mu Oskar dost záviděl, protože on vezl jenom samé kluky. Turzovi i Staňa měli auto taky plné holek, takže Oskar si pořád jen stěžoval.
K hotelu Petra Bezruče, odkud se vycházelo, jsem dojeli zhruba kolem půl desáté. Kolem nás už bylo hodně skautů, takže se vyráželo ve štrůdlu. Po prvních 100 metrech se nám stala první nehoda. No nám, malému Kryštůfkovi, který zahučel do menšího potoka. To nám to pěkně začíná, řekli jsme si a při pohledu na nebe, které bylo hodně zatažené jsme doufali, že nezačne pršet. Pár jedinců si totiž chytře nechalo pláštěnky doma.
Po chvilce jsme dorazili k prvnímu rozcestníku. 2km na Ivančenu a další 3 potom na Lysou horu. To nám přišlo v celku v pohodě, ale potom příšerném kopci, co jsme právě vyšli jsme si museli trochu dáchnout. Ale hned, co jsme se trochu vydýchali zase jsme vyrazili na cestu k Ivančeně. Těch kamenů co tam bylo vyskládáno a hlavně snad z celé republiky. To nás nadchlo a když jsme potkali ještě pár kluků, kteří nesli menší skálu, byli jsme naprosto u vytržení. Po společné fotce Oskar vyhlásil asi 15 minutovou přestávku, kterou jsem využila k tomu abych Mamutovi udělala slíbené pletené copánky. pletení
Ze dvou se nakonec vyklubalo snad deset. Kratičká přestávka, ale uběhla nějak moc rychle, takže jsme vyrazili asi 10 minut po stanoveném čase odchodu. Teď už nás čekalo samotné dobytí vrcholu nejvyšší hory Beskyd.
Aby si ukrátily cestu, rozhodly se Eliška, Terka a Toňa, že si začnou zpívat. Náš sbor se nenechal zahanbit a bylo je slyšet ještě dlouho před tím než se objevily v zatáčce. Kousek pod Lysou horou Mamut a Kuba objevili trochu sněhu, a nebyli by to oni, aby toho nevyužili. Já jsem se samozřejmě musela taky přidat, a Staňa se měl co ohánět, abych ho netrefila. Samozřejmě marně a já si vykoledovala pomstu. To jsme byli ještě všichni plni energie, jelikož jsme ještě náš vrchol nespatřili. Pak se ale před námi, doslova z mlhy, vynořila ta nejvyšší hora Beskyd - a nám spadla čelist.
koulovačka Poslední část byla vážně úmorná, i když občasná hromádka sněhu nám pomohla zvyšovat si aspoň něčím energii. Nejvíce se střílelo po Oskarovi a Staňovi, protože byli nejsnadnějšími terči. Byli z nás totiž největší.
řízkyNa vrchol jsme došli zhruba kolem poledne, naše zpívající skupinka ovšem později jelikož si po cestě ještě procvičovaly morseovku. Všichni jsme měli hlad a tak jsme se pustili do řízků. Oskar naše kuřecí řízky zhodnotil slovy, že máme velice nezodpovědné maminky, které neví že vepřové řízky jsou pro naši výživu nejlepší. A proto se rozhodl že nám nedovolí jíst něco takového a tak že se radši obětuje sám, než aby se nám něco stalo. My mu samozřejmě snězení našeho oběda nepovolili a tak se musel spokojit jen s malým kouskem. A nebyl by to Staňa, aby to nezačal fotit. Ale než se Staňa vzpamatoval byli už skoro všechny řízky v našich žaludcích. Potom si někdo vzpomněl že má Oskar a Lucka narozeniny. Oskar prohlásil, že už hobla dostal, takže bychom se měli zaměřit spíš na Lucku.hobla Mamut navrhoval shození z hory, ale jeho návrh byl zamítnut. A tak byla Lucka "jen" otlučena o betonový sloup. To Mamutovi ale nestačilo a tak Lucce slíbil, že jí ještě hodí do sněhu.

Potom jsme se rozhodli jít. Cesta dolů byla mnohem zajímavější než ta nahoru. Po cestě na nás totiž čekala velká kopa sněhu. Okamžitě jsme se na ní vrhli a začali pořádnou sněhovou bitku. Já musela uhýbat střelám od Stani a Lucku neušetřil Mamut s Kubou. Po chvilce našeho řádění se k nám začala přibližovat skupinka nevinných civilistů a tak jsme museli naši válku ukončit.

Po delší chůzi, kterou nám zpestřoval náš sbor, jsme došli k malému posezení. Tam jsme chvilku setrvali a povyprávěli si vtipy a zábavné příběhy. Potom jsme zase vyrazili, po chvilce za námi začalo něco chrochtat a za chvíli se u našich nohou objevil malý pes. Dandy to zřejmě strašně polekalo, jelikož uskočila, začala křičet a napálila to do Káji. Ta to taky nečekala a tak křičeli duet. Majitelům psa to přišlo strašně vtipné, dokonce litovali že si sebou nevzali kameru. Já a Katka jsme se výbuchům smíchu ještě dlouho potom nemohli ubránit.
Jelikož chodí každý jinak rychle, tak jsme se rozptýlili do tří skupin. V čele jsme hnali já, Mamut, Kuba, Evik, Verča, Katka a Lucka. Mamuta samozřejmě napadlo zkrátit si cestu a tak jsme šli zkratkou. Nevím jestli to opravdu byla zkratka, nebo jsme si zašli, ale ty dva potoky Mamutovi nezapomeneme. A to hlavně Evik, jelikož si hezky vykoupala nohu. Ale hned po vyškrábání do prudkého svahu, kde nám všem ujela aspoň jednou noha, jsme zjistili, že jsme asi 300 metrů od parkoviště.

Na parkovišti jsme zjistili, že ostatní tu ještě nejsou. A tak jsme si šli koupit zmrzlinu. Je co jsme dojedli přiřítili se ostatní. A když Oskar zjistil, že tady mají zmrzlinu naebyl k udržení. Po přepočítání jsme zjistili, že nám chybí zpívající trio spolu s Alčou. Ty se naštěstí po chvilce objevily a tak jsme mohli s klidem v duši, že jsme tady nikoho neztratili, vydat na cestu domů. Po cestě jsme měli ještě zastávku, jelikož se Collinsovi z pohledu na nás, v autě jsme totiž všechny spali, začaly kližit oči a tak se musel protáhnout. Po chvilce jsme zase vyrazili směr domov. Domů jsme dorazili jako velká voda a ještě ten den všechno povyprávěli svým rodičům.
zapsala: Barbora Hájková - Bořek

>
Junák Pozlovice - Email: junakpozlovice@seznam.cz - 2007     poÄŤĂ­tadlo.abz.cz