VELIKONOČNÍ TÁBOŘENÍ      Suchá Loz 22. - 24. března 2008

   Ve čtvrtek v 7 hod u Oskara" tak tyhle slova slyšeli nebo četli snad všichni skauti v Pozlovicích. No všichni ,hlavně ti kteří se rozhodli že pojedou na Velikonoční čundr. A to i přes nepřízeň počasí, které se na poslední chvíli naprosto zbláznilo, chvíli pršelo, potom zase sněžilo a do toho všeho svítilo slunce. Přesto jsme se (nás pár odvážlivců) nakonec u překvapeného Oskara sešli. Překvapeného proto, že si myslel, že to vzdáme. Nakonec jsme se dohodli že puťák nepůjdeme, ale budeme stanovat celé tři dny na jednom místě a to na Suché Lozi - bývalém tábořišti. A tak jsme v sobotu vyrazili.
Na autobus jsme, s těžkými batohy a s úsměvem na rtech, nasedli v 8:58 (což je na Oskara dost pozdě). Pokračovali jsme vlakem do Uherského Brodu. Cestou vlakem jsme si zahráli karty, u kterých jsme se velmi pobavili. Do příjezdu dalšího autobusu nám zbýval čas a tak jsme si zašli do obchoďáku dokoupit zásoby a hlavně nanuky. Oskar měl dokonce dva, v každé ruce jeden. Mamut měl na rozdíl od Oskiho v každé ruce plechovku s fazolemi. To už jsme ale museli spěchat na nádraží, odkud nám jel bus do Korytné. Pak už jenom šlapání přes kopec a spatřili jsme menší rybníček Lubná, a když jsme zjistili že budeme přespávat kousek u něho, všechno nás to nadchlo.

Hned jak jsme si začali rozdělávat stany, zjistili jsme, že je Kája ač je jí už třináct, naprosto nesoběstačná. ,,Koldo, mám problém!" se ozývalo na našem čundru snad nejčastěji. Později se usloví "Koldo, mám problém" stalo nejlepší hláškou čundru.
Po postavení stanu jsme se vydali na průzkum okolí. Nejdřív nám Oskar ukázal studánku, která sice tekla jen trochu, ale i tak voda je voda. Nejlepší byl rybník, stačil jen jeden pohled na jeho čistou a klidnou hladinu a už jsme se chtěli koupat. Mít u sebe plavky, tak tam někteří jedinci opravdu skočí. Naštěstí se dostali jen k namáčení v botách.
Mezitím Oskar vyrobil koníky, takže jsme si mohli zahrát. Touto hrou, která je založena na tom, aby to chytajícího hráče co nejvíc bolelo, jsme začali sérii velmi nebezpečných her při který šlo málem o život. Například Oskar dostal od velmi "šikovné" Lucinky takzvaně "přes držku". Lucka ho totiž trefila z dost krátké vzdálenosti přímo pod nos. Po chvilce jsme usoudili, že je to opravdu nebezpečné a tak jsme se rozhodli, že si zahrajeme fotbal. To co jsme ovšem začali hrát se fotbalem dalo nazývat jen s velkou fantazii. Kdo podupe víc noh a způsobí největší zranění, vyhrává. Tak nějak totiž znělo naše motto. Po chvilce hry už byli všichni dolámání a dokopaní.Třeba taková Kája s Žužu mohly směle konkurovat Řepkovi. Po tak náročné hře jsme dostali obrovský hlad a hlavně chuť na to divoké prase, kterého jsme po cestě ulovili. Bohužel ho nějaká dobrá duše pustila a tak jsme se museli spokojit se špekáčky z domova.
V poklidu jsme začali večeřet, když se k nám začala přibližovat postava. Velká, mohutná postava se k nám přímo řítila neúprosnou rychlostí a……… byl to Staňa. A to velké a mohutné byl jeho bágl. Uvítali jsme ho a za malý úplatek mu i pomohli s postavením stanu. Pak už se jenom sedělo u ohně , povídalo a vzpomínalo se na minulé čundry a tábory. Později nám už byla dost kosa a tak jsme se rozhodli že se zahřejeme ve spacáku. Nejlíp na tom byla Toňa, Terka a Eliška, které spaly spolu ve stanu, takže tam měli víc teplo. Hned vedle nich jsme spaly já a Lucka, a vedle nás Žužu s Kájou. Kolda s Mamutem se usadili kousek za nimi. Oskar, který spal sám stejně jako Staňa, vyhlásil že se vstává v devět hodin. V noci nám byla dost kosa, takže jsme se ráno vydrápali ze stanu hodně nabalení. I když Oskar stanovil dobu vstávání až na devátou, Kolda brázdil kolem našich stanů už od šesti.

Po snídani jsme začali připravovat oběd - tedy gulášek. Na ten guláš jsem se já osobně těšila už od čtvrtka. A tak jsme začali strouhat brambory, krájet cibuli a špekáčky. Mezitím se Oskar zapovídal s náhodným pocestným ( tedy vesničanem ze Suché Lozy), chvíli si povídali a postupem času vyšlo najevo že se tento pán zná s Bleskem. Když tady totiž byli Skauti naposled na táboře seznámili se.

Staňa si u o toho něco vyráběl ze dřeva a když jsme začali vyzvídat, ukázal nám super hru. Semelo, byla velmi zábavná hra, princip je v tom že se menší klacek po úderu větším klackem dostane do vzduchu a poté musí být znovu zasažen tak, aby letěl co nejdál. Ze začátku nám to vůbec nešlo, ale postupem času jsme se tomu dostali na kobylku. Nejlepší výsledky měl samozřejmě Staňa s Oskarem, ale ostatní za nimi moc nezaostávali. To už se ale začal ozývat náš vytoužený gulášek, teda ozývat spíše začal překrásně vonět.
I když se vařilo ve třech kotlících, takže by se na každého dostala, po první porci se jen zaprášilo. Stejně tak i po druhém, jen ve třetím kotlíku toho trochu zbylo na večeři. Guláš, jak už napovídá jeho rychlé zmizení, byl naprosto super, Oskarovi se prostě zase podařil. Po skvělém obědě začalo pršet, a tak jsme se museli uchýlit do stanu a zahrát si karty, slovní fotbal nebo si dát šlofíka.
Když přestalo pršet, tak se pánové rozhodli, že by si měli najít nějaké proutí na tatary. Už když odcházeli nám bylo do zpěvu, protože jsme si myslely, že nic nenajdou. V okolí bylo totiž jen hodně lísek. To by ale nebyl Oskar, aby něco nenašel, takže když se asi po hodině vrátili, nesli v ruce tatary a nás přešel úsměv.
Ale za chvíli jsme se uklidnily a všichni jsme začali plánovat, že si zahrajeme na "Poldy a zloděje". Oskar i Staňa byli ovšem proti a tak jsme si aspoň zahráli tři klacky. Po setmění jsme se všichni sešli u ohně a někdo navrhl že bychom si mohli zahrát městečko Palermo. Po delší debatě nad pravidly, jsme začali hrát. Usvědčování mafianů ale i usmrcování nevinných občanů nás začalo bavit, takže jsme skončili až kolem jedenácti. V noci zase začalo pršet.

Ráno jsme se pro změnu brzo probudily - já a Lucka - a když jsme vylezly ze stanu zjistili jsme, že sněží a že Staňa zmizel. Okamžitě jsme začaly vymýšlet fantas magorické příběhy, proč tam není, od unesení marťany až po samovolné vysublimování. Nakonec nám vše vyjasnil Oskar, který řekl že Staňa musel odjet kvůli nějakým povinnostem. Po vyšlehání od kluků (abychom neuschly), jsme se začali balit, abychom se mohli vydat do vzdálené Nivnice. Odtud jsme se dostali autobusem do Uherského Brodu, odkud nám měl jet vlak. Ten jel až za hodinu a tak jsme se rozhodli že se svezeme autobusem, který jel do Luhačovic. V Luhačovicích jsme se rozloučili s Luckou, která jela autem na Podhradí, a Kájou, na kterou v Luha čekali rodiče. Zbytek lidí šlo pešky až do Pozlovic. Domů do kopce u hřiště jsme se vydrápali už jen silou vůle. Byli jsme unaveni, ale móóóc spokojeni.
Zapsala: Bára

Junák Pozlovice - Email: junakpozlovice@seznam.cz - 2007     poÄŤĂ­tadlo.abz.cz